Něco málo úvodem

Vídeň je hlavním městem Rakouské spolkové země s více než jedním miliónem obyvatel.  Jméno dostalo místo po keltské osadě Vedunia, což v překladu znamená lesní potok. Kolem přelomu letopočtu bylo území dobyto Římany, kteří na místě dnešního centra města vybudovali vojenský tábor s přilehlým městem. Neslo jméno Vindobona a jeho úkolem byla obrana severní hranice říše před germánskými kmeny. Roku 180 při tažení proti Markomanům zde zemřel císař Marcus Aurelius. Římané opustili město v 5. století, ale osídlení v místě nikdy zcela nezaniklo a ve středověku bylo na římských základech obnoveno opět do podoby města.

Roku 1155 učinil markrabě Jindřich II. Jasomirgott Vídeň hlavním městem Rakous, na základě Privilegia minus (1156) povýšených na vévodství. Při návratu z křížové výpravy byl na území města zajat anglický král Richard I. Lví srdce. Výkupné složené za jeho propuštění se stalo stimulem pro další rozvoj města jako významného obchodního střediska v Podunají. Za vlády prvních Habsburků se Vídeň jako jejich sídelní město stala na krátký čas centrem Svaté říše římské. Po nástupu Lucemburků na císařský trůn převzalo tuto roli hlavní město Českého království Praha, aby ji v době husitské revoluce a husitských válek opět až do panování Rudolfa II. ztratilo. Roku 1365 byla založena Vídeňská univerzita, třetí nejstarší univerzita severně od Alp. V roce 1438 se Vídeň na dlouhou dobu – s přestávkou za Rudolfa II. – opět stala rezidenčním městem císařů. Nedlouho poté byla zřízena Vídeňská arcidiecéze (1469). Ve dvacátých letech 16. století se Vídeň stala centrem podunajského soustátí, které zahrnovalo rakouské, české a uherské země a s krátkými přestávkami jím zůstala až do roku 1918. V letech 1529 a 1683 byla u Vídně odražena turecká vojska, která do té doby úspěšně postupovala přes celý Balkán.

Druhá polovina 19. století a počátek 20. století byl velký rozvoj města Vídně. Na místě hradeb vznikla rozsáhlá okružní třída lemovaná veřejnými budovami – Ringstraße, byla přestavěna podstatná část města a dřívější předměstí se propojila s vnitřním městem. Kolem roku 1910 přesáhl počet obyvatel dva miliony, takže byla Vídeň čtvrtým největším městem světa. Byla i významným centrem uměleckého života. Velkou ranou pro město byl rozpad Rakousko-Uherska po jeho porážce v první světové válce v roce 1918. Město ztratilo své zázemí v obrovské říši a stalo se předimenzovaným centrem malé první Rakouské republiky. Mezi válkami byla Vídeň baštou socialistického hnutí v Rakousku, při krátké občanské válce roku 1934 stála v centru bojů. Roku 1938 však již její obyvatelé připravili triumfální uvítání Adolfu Hitlerovi. Rakousko bylo až do roku 1945 připojeno k nacistickému Německu a Vídeň ztratila pozici hlavního města samostatného státu. Po skončení druhé světové války bylo město rozděleno na čtyři okupační zóny a vítězné velmoci Sovětský svaz, Spojené státy americké, Spojené království a Francie spravovaly Vídeň po dobu deseti let až do obnovení plné rakouské suverenity (1955).

Vídeň se člení na 23 samosprávných městských částí tradičně označovaných jako vídeňské městské okresy (Wiener Stadtbezirke). První byly vytvořeny roku 1850 při prvním rozšíření Vídně. Od té doby se zvětšil nejen jejich počet, ale i rozloha. Kromě toho docházelo i k jistým změnám hranic těchto celků. Městské okresy se dále člení celkem na 89 katastrálních území, jejichž hranice se však v některých případech nekryjí s hranicemi městských okresů.

Burgtheater

Je považováno za jednu z nejdůležitějších etap v Evropě a je po Comédie-Française druhým nejstarším evropským i největším německy mluvícím divadlem . Starý Burgtheater byl umístěn od roku 1748 na Michaelerplatz . V říjnu 1888 byl otevřen nový dům na dnešním univerzitním kruhu (poté Franzensring). Poté, co v roce 1945 zcela shořel v důsledku bombových náletů, sloužil Ronacher až do znovuotevření 14. října 1955 jako alternativní čtvrť. Burgtheater je považováno za rakouské národní divadlo. Staršími jmény Burgtheateru bylo k divadlo vedle hradu a až do roku 1918  Hof-Burgtheater . Zvláště ve Vídni je často nazýván “Burg”, zkrátka členové souboru jsou známí jako “Burgschauspieler”. Podle počtu zaměstnanců a rozpočtu je to “nejbohatší a největší repertoár divadlo na světě”

Původní Burgtheater bylo v sále, zdobené. Římsko-německý král a pozdější císař Ferdinand I. v roce 1540 v dolní části Lustgarten Hofburg byl postaven po staré Ballhaus padla za oběť požáru v roce 1525. Až do počátku 18. století zde hrál Jeu de Paume , předchůdce tenisu . Dne 14. března 1741 císařovna Marii Terezii dala povolení přeměnit Ballhaus na divadlo. Současně byl v bezprostřední blízkosti vybudován nový kulový dům, který dal dnešnímu Ballhausplatz.

Wien Südbahnhof

Vídeňské Jižní nádraží jedná se o největší vlakové nádraží v Rakousku, do roku 2009 užívalo název Jižní nádraží, v roce 2015 bylo celkově přestavěno na hlavní nádraží ve Vídni.

Stanice byla naposledy skutečného Jižní nádraží pro vlaky na jižní železnice , z takzvaného jižního nádraží (východní straně) pro vlaky na východní železnice , nádražní zastávky, což je S-Bahn -Station v dolní poloze ( Vienna South Station (S-Bahn) ) a nádraží Südbahnhof , jejíž demontáž byla zahájena již před rokem 2009. Stanice vznikla spojením původní jižního nádraží a bývalého nádraží východě a proto byla rozdělena do dvou částí: jižní straně z jižní železnice a východní straně tras do Laa an der Thaya ( Northern linka nebo Laa východní železnice ) do Bratislavy přes Marcheggu ( Eastern Line nebo Marchegger Ostbahn ) a do Budapešti nebo Bratislavy přes Bruck an der Leitha ( hlavní linka ). Od roku 1945 (vyřazování z provozu Nordbahnhof) také řídil dálkové vlaky severní železnice směrem na Brno na Hohenau na březnu od východní strany jižní stanice.

Celá oblast Schonererovy “stanice s dvojitým koncem” byla po roce 1945 k dispozici. Překážky, které předcházely změně Schonererovy konstrukce, které usnadnily provozování železnic mezi lety 1841 a 1945, zejména po oddělení správy obou železničních tratí, již nebyly k dispozici. Na ÖBB patřila jižní a východní železnice, oblast v úhlu mezi dvěma stanicemi byla po ukončení stávajícího lokomotivního závodu StEG v roce 1929 k dispozici, válečné škody a výstavba rychlé tranzitní železnice za předpokladu opodstatněnosti velkorysé replanifikace. Celková rekonstrukce stavební tkaniny proto nebyla brána v úvahu: V duchu padesátých let naměřil Wilhelminovu architekturu zde žádnou panoráma města, která by definovala efekt. (Dokonce i 1901 odhalena pamětní deska od sochaře L. Vischer pro stavitele Flattich který přežil válku, zmizelo během stavebních prací).

Na podzim roku 2009 byly prodávány nábytek stanice a byly uloženy umělecké díla, jako je Markuslöwe, které pocházely ze střešního rohu druhé železniční stanice a připomínají Benátky . Lev byl znovu postaven 29. září 2014 na nové centrální stanici. instalační médium „ okamžik “ od Hofstetter Kurt byl centrum pro umění a média (ZKM) v Karlsruhe na hostování přestoupil a je také být přestavěn do nové hlavní nádraží.

Poslední provozní den stanice v předchozím formuláři byl 12. prosince 2009. Demolice budov recepce začala 4. ledna 2010 v budově Entfrachtung a byla dokončena podle plánu před létem 2010. Nákladní stanice byla již vyrovnaná do roku 2009. Bylo recyklováno devadesát procent demoličního materiálu s odhadovaným objemem 225 000 m³, včetně 80 000 m³ betonové demolice na místě. Zbytek byl přepravován vlakem. Obložení sloupů červeného Engelsbergerova mramoru z mezitím opuštěného kamenolomu v Muthmannsdorfu bylo demontováno kameníři pracujícími v restaurování.

Pod nádražím, tedy pod Ghegaplatzem, byly v roce 1939 vybudovány dva protiletadlové kryty, z nichž každá měla stěny o tloušťce 600 m² a až 3 m. Od roku 1946 do roku 1947 sloužily jako nouzové úkryty proti bombardování. Pozdější modelový nadšenci se přestěhovali a postavili jednu z největších rostlin Rakouska; to bylo těženo v polovině roku 2008. Bunkerky byly odstraněny v létě roku 2010. Práce na úrovni ulice používaly městské archeologové, kteří zajistili historické památky. Vedle ostatních válečných památek z bitvy u Vídně byl nalezen těžký nosič náboje typu Borgward IV , který způsobil mediální vnímání. Dopravci dopravních poplatků byli vyrobeni odborníky z Muzeum vojenské historie Vídně , kde byla obnovena a je nyní vystavena ve stálé expozici muzea.

Po mnoha vyřazených variantách plánování převládal návrh na vybudování nové hlavní stanice na místě . Položení základního kamene se uskutečnilo dne 12. června 2007. Nová budova v roce 2010 ve skutečnosti začala byl postaven na místě bývalého areálu nádraží Southern jihozápadní zbořeného budovy Shoo diagonálně mezi jižní a východní železnice, v blízkosti stanice S-Bahn Südtirolerplatz , jižní a východní železnice připojuje trvalé spojení a byl dokončen do prosince 2015.

Nová centrální stanice byla částečně uvedena do provozu od 9. prosince 2012, první dálkové vlaky dosáhly ho dne 14. prosince 2014. Od 13. prosince 2015, celý ÖBB-vzdálenost provoz je řešen ze všech směrů přes hlavního nádraží. Také nový terminál nahradí Vienna Central Station vlak auto od června roku 2014, zařízení na Matzleinsdorfer Platz a na Westbahnhof.

Hofburg

Počátky dějin paláce sahají do 13. století. V roce 1275 byla na místě dnešního Schweizerhofu postavena první pevnost, s kaplí, předpokládá se, že gotický hrad kastelového typu o čtyřech věžích dokončil po ukončení boje o dědictví Babenberků český král Přemysl Otakar II. Po roce 1278 se pevnost stává sídlem Habsburků. Tzv. Alte Burg dal v letech 1547 – 1552 v renesančním slohu přestavět Ferdinand I. Tehdy bylo pro budoucího Maxmiliána II. vybudováno náměstí pro rytířské turnaje, náměstí “In der Burg“. Další přístavba: Staalburg (nejprve renesanční palác, později stáje) proběhla v letech 1558 – 1565, v roce 1611 byla dokončena stavba Amalienburgu (křídla pojmenovaného podle manželky Josefa I., která si tu po smrti svého manžela zřídila vdovské sídlo), 1668 potom stavba Leopoldinischertraktu, jež je první světskou barokní stavbou ve Vídni. Většina habsburských vladařů v hradě a později zámku dávala vybudovat vlastní tajná schodiště a vchody, do dnešního dne se tak při rekonstrukcích objevilo 30 takových schodišť. Za Karla VI, vybudoval Johan Fischer z Erlachu dvorní knihovnu (1722 – 1726). Za Františka I. byl vybudován Theseův chrám ve Volksgarten, k desátému výročí bitvy u Lipska vznikla též nová hradní brána, směřující dnes do prostoru muzeí na Ringstrasse.

Dnešní grandiózní vstup do Hofburgu, Michaelertrakt, dal postavit teprve František Josef I. v roce 1888, když bylo zbouráno původní divadlo, které zde stálo od roku 1751 a otevřeno nové divadlo na Ringstrasse (Burgtheater). Vykopávky pod náměstím před tímto traktem tehdy odhalily základy středověkých domů a zbytky římského tábora. Nejvýraznější rozšíření se ale Hofburg za Františka Josefa I. dočkal díky výstavbě Neue Burgu. Ten byl zamýšlen jako dvě protilehlá křídla obklopující Heldenplatz, spojená měla být s protilehlými muzei. Vzniknout tak mělo velkolepé císařské fórum (architektem byl nejprve Gottfired Semper, později Karl von Hasenauer a jeho žák Friedrich Ohmann). Východní novobarokní křídlo s prvky renesance bylo skutečně postaveno, po smrti Františka Josefa I. a po rozpadu Rakouska-Uherska již však myšlenka dostavby císařského fóra zapadla. U balkonu Neue Burgu Hitler vyhlásil v roce 1938 připojení Rakouska k Velkoněmecké říši.

Vídeňská státní opera

Vídeňská státní opera je jako kulturní instituce nástupkyní vídeňské Dvorní opery, kterou založili a podporovali Habsburkové. Velkou prestiž měla Dvorní opera již od 17. století. O to se zasloužil zvláště císař Leopold I. (1640–1705), jenž byl mimo jiné vášnivým hudebníkem a nadaným skladatelem. Za jeho panování byl kapelníkem Dvorní hudby jmenován Johann Heinrich Schmelzer, což bylo poprvé, kdy byla dána přednost umělci mimo italský kulturní okruh. V 17. století a na počátku 18. století byla inscenována řada představení barokních oper. K jednomu z vrcholů patří Contiho Don Chiscotte.

Minoritenkirche

Františkáni , nebo menší bratři byly františkáni. Byly založeny v roce 1224 vévodou Leopoldem VI. zavolal a založil Vídeňský minoritenkloster. Po městském požáru z roku 1275 založil Ottokar Přemysl základní kámen nového kostela. Byl to jeden z prvních gotických kostelů ve východním Rakousku. Po Ottokarově smrti v bitvě u Marchfeldu.

Mezi prvními Habsburky došlo k významným změnám. Blanche z Francie (1282-1305), manželka vévodu Rudolfa III. z Rakouska byla postavena kaple postavená pro svého dědečka, Saint Louis z Francie, na severní straně lodi, která byla dokončena v roce 1328. Měla samostatný vchod a bez spojení s lodí. Toto bylo změněno z roku 1340, kdy byla Ludwigskapelle s dosud dvoupodlažní lodí do nyní třílodního kostela se dvěma sbory byl sjednocen. V lodi byly přesunuty nové svazky pilířů a na západě, přidány další jho a nový portál. Celá stavba se řídí vzorem francouzské katedrální architektury. Stavitelé jsou neznámí, ale věří se, že Jacobus Parisiensis, vyznávající vévoda Albrecht II., Byl vedoucím hráčem.

Wiener Postsparkasse

(1904 – 1906)  Fasáda je s čtvercovým mramorová deska a hliníkový lem má tu připomínají paměti hotovosti. Granitové desky jsou připevněny k dolnímu a hornímu přízemí. To je považováno za obzvláště úspěšnou syntézu funkčnosti a estetiky: Nýty, se kterými se mramorové obklady zdá být připojeny ke stěně, jsou výhradně ornamentální a artikulují fasádu. Jelikož desky o tloušťce přibližně 10 cm jsou drženy omítkou, nýty nemají podpůrnou funkci. Wagner, z rakouský chemik Carl Josef Bayer velmi velmi zdokonalil pro průmyslovou výrobu materiál hliník, použitý materiál nejen pro nýty, ale i pro jiné dekorativní prvky uvnitř i vně objektu, například pro sloupce sloupoví a fanoušky ústředního vytápění.

Otto Wagner měl od počátku klimatizované velké sály, jako je Kassensaal a pokoje dole; Velké hliníkové ventilátory v pokladně jsou obzvláště úžasné. Byly však provozovány od roku 1984 do roku 2005 v opačném směru, jaký zamýšlel Wagner. V roce 2005 byl obnoven původní směr proudění. V nejteplejších dnech roku se stíny sousedních budov nevyskytují na budově poštovního spořitelny, takže budova, kterou vidí slunce, by nebyla zahřátá, ani když by stála sama. To vedlo k simulaci ozařovacích podmínek na počítači, což bylo také potvrzeno minutovým srovnáním s realitou. Hladké vnější stěny a jasná geometrie půdorysu umožnily jasné srovnání mezi simulací a fotografováním. Pro čtyři adventní věnce v pokladně existují vlastní otvory ve skleněné střeše, přes kterou vedou lana.

Wiener Börse

Od roku 1861 se burza nacházela v sídle privilegované rakouské národní banky , Strauchgasse 4,  Wien-Innere Stadt . Již v tomto roce se burza rozhodla vybudovat vlastní burzovní budovu a získala pozemek o rozloze 3 240 m² pro 180 000 zlatých. Když se prostorové podmínky neprokázaly životaschopný pro provoz na trhu, pokud byla přijata v roce 1869 Theophil von Hansena (1813 až 1891), velkého plánu, který zahrnoval 865,000 guldenů za 8,790 m² místě a musel vzít půjčku ve výši pět milionů pro jeho realizaci. Pokud by počátkem roku 1867 byl počet návštěvníků stále mezi 900 a 1000, v roce 1873 dosáhl úrovně 3 200.

Kromě detailního plánování pro nové budovy bylo pro zřízení Notbaus pečlivou: Po několika zpožděních, částečně kvůli změně daňové zákony, se přesunul 6. května 1872 burza působí v nejbližším Rossau Barracks (pak Rudolph kasárna ) na pozdější adrese Schottenring 19, kterou postavil generál Oesterreichische Baugesellschaft ve dřevě, až do roku 1877 dočasné výstavbě provizorní. Vedlejší Theophil Hansen vítěz architektonické soutěže, plánovaná stavba byla od roku 1873 do roku 1877 autorem plánu a architekta Carl Tietz (1831-1874) ve stylu novorenesance , forma (typické obchvatu) historismu, Hansen postavil v jiné části okruhu současně v budově parlamentu .

Schloss Schönbrunn

Postaven jako rezidence císařovny Eleonory Gonzagy mezi lety 1638 a 1643, komplex byl v roce 1683 těžce poškozen v druhém vídeňském osmanském obléhání. V roce 1687 pověřil Leopold I. novou reprezentativní budovu, kterou navrhl Johann Bernhard Fischer von Erlach za svého nástupce Josepha I. za zámek, který byl vzdálen daleko od bran města. 1743 byl pod císařovou Marie Terezie o Nicholas Pacassi a Johann Ferdinand Hetzendorf von Hohenberg , zámek a park pro životní prostředí ve své současné podobě a rozšířen. Barokní palác byl od poloviny 18. století do konce první světové války, letní sídlo rakouské císařské rodiny. Hrad byl během tohoto období obýván téměř soudem, který se skládal z několika stovek lidí a stal se kulturním a politickým centrem habsburské říše. Během rakousko-uherské monarchie se také stala Lustschloss Schönbrunn mazíval.

Schönbrunn je největším hradem a jedním z nejdůležitějších a nejnavštěvovanějších kulturních pokladů v Rakousku. Hrad a park o rozloze 160 hektarů jsou od roku 1996 zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO . Hlavním lákadlem v parku je nejstarší existující zoo na světě, Tiergarten Schönbrunn (16 ha).

Wiener Riesenrad

Obří kolo v Prátru v městské části Leopoldstadt je dominantou a symbolem Vídně . Byl postaven v roce 1897 k oslavám 50. výročí vlády císaře Franze Josefa I. a byl v té době jedním z největších frezových kol na světě.

Giant Ferris Wheel má celkový průměr 60,96 metru, což odpovídá průměru závěsných náprav vozů. Vnější průměr kola je 55,78 metru, vnitřní průměr 49,68 metru. Nejvyšší bod je 64,75 m nad zemí. Hmotnost rotační konstrukce je 244,85 tun a celková hmotnost všech železných konstrukcí činí 430,05 tun. Osa z ruského kola je 10,78 metrů dlouhá, má průměr 0,5 m a váží 16,3 tun.

Pohon je poháněn dvěma motory s výkonem 15 kilowattů, které jsou navzájem propojeny prostřednictvím nápravy. Pohánějí dvěma setrvačníky přes pásy. Prostřednictvím řemenic a dvoustupňové převodovky se hnací síla zavádí do dvou lanových pohonů na vnějších stranách ráfku, přičemž převodový moment je prostřednictvím třecích čelistí. Lano je drženo pod napětím o hmotnosti 3,5 tuny. Ačkoli každý z obou motorů sám mohl pohybovat kolo, dva další, menší motory jsou integrovány do hnacího systému pro bezpečnost; napájecí zdroj udržuje nouzové napájení v případě výpadku proudu. Nakonec je systém přenosu energie navržen tak, aby ruské kolo bylo možné také otáčet ručně. Obvodová rychlost ruského kola je maximálně 0,75 metru za sekundu (2,7 kilometrů za hodinu), takže doba úplné revoluce činí 255 sekund. Skutečná doba trvání zatáček je mnohem delší a závisí na počtu cestujících, protože v nejdelším případě se ruské kolo vždycky pohybuje pouze vzdálenostmi mezi dvěma vozy, aby se cestující dostali a vypnuli.

Wiener Rathaus

Nová radnice byla od roku 1872 do roku 1883 podle návrhu architekta Friedricha von Schmidta ve stylu gotické obnovy postaven. Zde jsou úřady vídeňského starosty a hejtmana , od roku 1885, městská rada a od roku 1920 regionální parlament ve vídeňské senátu a Vídeňská státní vlády , na výkonného ředitele Chief a různých městských útvarech.Vídeňská radnice byla postavena od roku 1872 do roku 1883 a je jednou z mnoha historických budov postavených podél Ringstrasse v té době. Radnice fasáda je vynikajícím příkladem světské stavby na gotické obnovy . Exteriér, zejména 98 metrů vysoká věž je z tradice vlámských radnic z gotiky , jako je radnice Bruselu na Grand Place / Grote Markt inspiroval se stýkat mimo středověké tradici městského svobody. Půdorys se sedmi nádvořími sleduje barokní pojetí Paláce. Přidělování celé budovy k novogotickému je proto třeba opatrně používat a Schmidt sám odmítl. S podlahovou plochou 19.592 m² má radnice celkovou podlahovou plochu 113.000 m². Budova je 152 m dlouhá a 127 m široká, s 1 575 pokoji s 2 035 okny. Stavební náklady činily zhruba 14 milionů gulldů .

Stephansdom

Na vídeňské Stephansplatz od roku 1365 sídlí katedrála, protože 1469/1479 katedrály ( biskupství ) a od roku 1723 metropolitní kostel arcibiskupa Vídně. Vedlejší vídeňské také krátký Steffl volal římskokatolický chrám je považován za mezník ve Vídni a je často označován jako rakouský národní svatyně zvané. Eponymum je svatý Štěpánkterý je považován za prvního křesťanského mučedníka. Druhým patrociniem je den Všech svatých.

Budova je dlouhá 107 metrů a šířka 34 metrů. Katedrála je jednou z nejvýznamnějších gotických budov v Rakousku. Části budovy pozdně románského předchůdce z let 1230/40 až 1263 se zachovaly a tvoří západní fasády, lemované dvěma věžemi , které jsou asi 65 metrů vysoké. Stephansdom má celkem čtyři věže: Nejvyšší je jižní věž se 136,4 metry, severní věž nebyla dokončena a je pouze 68 metrů vysoká. V bývalém Rakousko-Uhersku nebyl vybudován žádný kostel vyšší než jižní věž katedrály sv. Štěpána. Například katedrála Neposkvrněného početí v Linci byla postavena o dva metry nižší. Jižní věž je architektonickým mistrovským dílem té doby; navzdory své pozoruhodné výšce je základna hlubší než čtyři metry. Na jižní věži je celkem 13 zvonů, z nichž jedenáct je hlavním kroužkem katedrály sv. Štěpána. Pummerin , druhý největší volný-houpající se zvon zvonil církev v Evropě, která se nachází od roku 1957 v severní věži pod kopulí od renesance.

Reichsrat

Říšská rada byla od roku 1861 do Parlamentu říše Rakouska a od roku 1867 do roku 1918, parlament Cisleithanian poloviny říše reorganizované dvojí monarchie Rakouska-Uherska .

Byla tvořena dvěma komorami, panstvím a sněmovnou reprezentantů . Konference, přerušení a uzavření se vždy týkaly obou parlamentních komor . Rezoluce byla zákon, kdyby souhlasili oba domy, oni podepsali znamení svého souhlasu, císař a a podepsán byl proveden odpovědného ministra. (Pro finanční zákony a odvodu bylo, když dva domy zůstaly nejednotná, jak bylo schváleno menší množství .) Zákony byly ve jménu císaře v Reichsgesetzblatt vyhlášený. Vedle říšského sněmu, který měl stravu z koruny Cisleithaniens pouze malé legislativní pravomoci. Sídlem Reichsratu bylo od 4. prosince 1883 Parlament, který stavěl na Ringstraße ve Vídni , která je nyní místem rakouského parlamentu . Předtím měla Sněmovna reprezentantů pouze dočasné sídlo v dřevěné budově – ironicky nazývanou divadlem Schmerling – na Währinger Straße ve 9. vídeňském obvodu.

 

Mariahilfer Straße

Ulice byla pojmenována v roce 1897 po okrese nebo bývalém předměstí Mariahilf. Její jméno bylo původně na základě jejich cílů Kremser Street, pak bavorské dálnice, později (1856) podle zkříženými místa Laimgrubner hlavní silnici (oddíl 6, dvouřádkovým -7., Stiftgasse) a Mariahilfer Street (§ 7, Stiftgasse-6., Linie Stumpergasse / Mariahilfer). V 15. obvodu,  pět domů na hlavní silnici , Schönbrunn silnice a Penzinger road, Ulice je také populárně nazývána Mahü .

V rámci Dohody červenové zelené vlády byla v roce 2010 provedena reforma vnitřních silničních úseků Mariahilfer do pěší zóny. Po variantních testech a základních studiích byl zahájen redesign v říjnu 2012. S účinností od 16. srpna 2013 byla část mezi Kirchengasse a Andreasgasse přeměněna na pěší zónu bez velkých strukturálních opatření. Nejprve autobusová linka 13A vedla část této zóny na červenou malovanou trať. Cyklisté mohou využít zónu v rychlosti chůze cestoval, ale chodci mají přednost. Taxíky mohou vstoupit a opustit cestující mezi 6:00 a 13:00. Zbývající části vnitřní Mariahilfer Straße se staly zónami setkánív níž jsou všichni účastníci silničního provozu stejní. Chodci mohou využívat silnici, protože vozidla mají maximální rychlost 20 km/h. Parkování není povoleno v žádné části ulice a zastaví se ve třech zónách Kiss & Ride. U dopravního provozu je přístup a zastavení povolen do 13:00.

Od listopadu 2013 se linky autobusové linky změnily, aby se obcházelo pěší zóna. V únoru a březnu 2014 byly vyhodnoceny v anketě občanů v postižených okresech Mariahilf a nová výstavba, zda je zklidnění dopravy Mariahilferstrasse by měl být zachován, zda se má otevřít na dopravních křižovatkách a zda jízda na kole by mělo zůstat povoleno na pěší zóně. Většina z 53,2% podpořila zachování uklidnění dopravy. Byly obhajovány jak křižovatky pro automobilovou dopravu, tak uvolnění pěší zóny pro cyklisty. 19. května 2014 se uskutečnil průkopnický ceremoniál pro zavedení trvalého uklidnění dopravy. Jak v pěší zóně, tak i v zóně pro setkání byly nejméně 6,50 m široké hnací plochy opatřeny hraničními pásy na úrovni jízdního pruhu pro dopravu a cyklisty.